S otcem do obory v Lánech
S otcem jsem chodíval v dobách svého mládí do lesa nerad. Přírodu jsem měl rád, to ano, ale byl jsem především rybář a kde nebyla vodní hladina, nebyl život.
Otec nepospíchal, na všechno měl čas. Opíral se při chůzi o mohutnou hůl a zastavoval se u mohutných stromů. Obcházel je, hledíval do jejich korun a vykřikoval, jaká že je to krása. A když se do toho připletlo ubíhající zrcátko nebo kelka zapomenuté srstnaté, byl nadšením celý bez sebe. Já nebýval nadšením celý bez sebe. Uznejte sami: Co je to za procházku lesem, když stojíte na jeho okraji, díváte se do korun stromů a řičíte nadšením? Chtěl jsem jít dál, podívat se, jak vypadá les za tím srázem, za pasekou. Rybaření mě do dnešního dne nepustilo, ale přibylo mi pár let a dnes už svého otce chápu. Napadlo mě, že bych se dohodl s ředitelem Lesní správy Lány Jirkou Jandou a vzal bych otce do obory v Lánech. Kde můžete vidět tolik koncentrované krásy? Šel bych kousek cesty za ním a dmul se pýchou. Jako bych se trochu podílel na dobrém hospodaření obory a vynahrazoval tátovi bývalou mladickou nerozvážnost při návštěvě lesa. Chodili bychom po oboře a on by nevycházel z údivu. Nad propletenci větví v korunách stromů, usychajícím starým dubem, původní f'ürstenberskou branou, nad čistými vodami. Nevěděli bychom, čemu věnovat větší pozornost. Jestli stromům, nebo pohybu zvěře. Oba bychom vykřikovali, jaká že je to krása.
Otce už nemám a tak je na podobné návštěvy pozdě. Ale snít o nich můžu. (2006)
