Jdi na obsah Jdi na menu
 


Střípky z jeho života

Třináctiletý VLADIMÍR RENČÍN a Vánoce:

Vánoce pro něj byly časem, kdy měl pěknou knížku, ležel si v posteli a mohl si číst tak dlouho, jak chtěl. Jenže i o Vánocích se nakonec ozval z vedlejšího pokoje tatínkův hlas „zhasnout a spát“ a opět přišla ke slovu baterka pod peřinou. Vánoce jeho klukovských let jsou pro něho prostě spjaty se čtením. Taky miloval Vánoce pro volný čas, kdy hrával s kamarády hokej na ulici. Největší starosti s Vánocemi měla u nich maminka. Čekala ji spousta obstarávání, příprav a vaření, měla práce až nad hlavu, aby Štědrý den byl pěkný a všem se jim líbil. Tatínek dostával bačkory, maminka šátek, synové knížky a k tomu tepláky a ponožky, zkrátka to, co kdo v rodině potřeboval. Tím nejhezčím dárkem pro malého Vladimíra byly vždycky knížky. Chránil si je, doslova se s nimi mazlil. Hrdiny jeho klukovských let byly především postavy, které znal z knížek. A kreslení? To přišlo až později.

 
 

VLADIMÍR RENČÍN a první cesta do Prahy:

Bylo to kolem Vánoc, kdy poprvé přivezl do Prahy hromadu svých kreseb. Seděl v kanceláři tehdejšího výtvarného redaktora Dikobrazu Dušana Motyčky. Motyčka listoval jeho kresbami, tu a tam přihodil pár připomínek, našel mezi svými inzulíny tužku a ráznými čarami přímo do kreseb předváděl, jak by to a to mělo v kresbě vypadat. Nenechal si jedinou kresbu a vymanipuloval ho z redakce. Z Dikobrazu zamířil do Mladého světa. Toho dne asi neměli náladu, začali listovat jeho kresbami a mezitím se dlouze a zádumčivě dívali z okna. U třetí kresby se ho zdvořile otázali, jestli i další kresby jsou ve stejném duchu jako ty tři, které viděli. Přitakal a oni ho vyhodili. Bylo mu hodně krušno. Později se tomu všichni srdečně zasmáli. Do dalších redakcí se už neodvážil a vrátil se zpět do Hradce. Doma nad kresbami podumal, roztrhal je a zařekl se, že už ho v redakcích nikdy neuvidí. Ale viděli, protože to dlouho nevydržel, znovu zasedl k psacímu stolu a kreslil a kreslil, a cesty do Prahy se opakovaly.

 

VLADIMÍR RENČÍN a divadlo:

Na konci šedesátých let se nechal umluvit režisérem Miroslavem Vildmanem, ředitelem Vojtěchem Kubeláčem a hlavně přítelem Miroslavem Zounarem, aby napsal libreto k muzikálu. Neměl s psaním žádné zkušenosti, takže v tom byla i jistá dávka drzosti začít psát libreto k žánru, který si v té době teprve nacházel cestu na jeviště. Při psaní myslel na lidi kolem divadla. A tak vznikla NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁLKA na motivy Aristofanovy komedie Lysistrata. Hudbu napsal Jindřich Brabec, texty písní Hana Číháková. Všichni brali přípravu muzikálu jako vítanou změnu repertoáru. Stejně tak Mirek Zounar. Pořád se mu díval při psaní přes rameno a hlídal si postavu Damiána, kterou ve hře psal pro něho. Při zkouškách Vladimír Renčín pobýval někde vzadu v přítmí hlediště a jak se sám přiznával, hodně se styděl. Před premiérou měl doslova úzkost. Premiéra muzikálu byla v Klicperově divadle v Hradci Králové 22. května 1971 a měla jednadvacet aplausů na otevřené scéně. Potom se už muzikál vydal na zkušenou po profesionálních i ochotnických pódiích u nás a tu a tam i v zahraničí. Děj muzikálu se odehrává ve starém Řecku, když se utrmácení athénští muži vracejí z vítězné války proti Spartě. Manželky vojáků se radují, že si po měsících odloučení konečně užijí svých partnerů i manželských radovánek. Avšak v zápětí se dovídají, že to není nadlouho, neboť jejich muži se doma dlouho neohřejí. To se ale athénské ženy dopálí a přijmou plán chytré a dosud svobodné Lysistraty, která navrhne spojit své síly proti mužům, dokud nedají s válkami pokoj.

 

VLADIMÍR RENČÍN a komiks:

Zřejmě první Renčínův komiks se objevil v měsíčníku IMPULS (měsíčník pro literární kritiku a teorii) v roce 1966. Byl krátký, jednostránkový, s názvem PROCES od Franze Kafky. V úvodu komiksu je psáno. “I v oblasti kreslených seriálů, objevujících se porůznu v našem tisku, existují hodnoty pro comisc dosud neodhalené. Dovoluji si na ně upozornit zpracováním závěrečné kapitoly románu Franze Kafky Proces. S popravou Josefa K.“ V roce 1943 napsal Karel Poláček humornou knížku pro děti o dětech BYLO NÁS PĚT. Nápad vydat tuto knihu jako komiks vzešel v redakci Pionýrské stezky. Přípravy seriálu se tedy ujal Vladimír Renčín, který Poláčkovu knižní předlohu zpracoval po svém. Komiks tedy vyšel v Pionýrské stezce v ročníku 4 v letech 1973 – 1974. Jednalo se o formát A4 ve dvaceti celobarevných epizodách. Po příznivém přijetí tohoto kresleného seriálu se redakce Pionýrské stezky rozhodla převést další dílo do komiksové podoby. Tentokrát šlo o dětský román BRATRSTVO BÍLÉHO KLÍČE od Františka Langera, jehož první vydání se datuje k roku 1934. Opět se přípravy ujal Vladimír Renčín. V roce 1974 v ročníku 5 vyšly jen dvě celobarevné epizody formátu A4. Pak byl komiks předčasně ukončen z důvodů vyšetřování Vladimíra Renčína Státní bezpečností. Vladimír Renčín potvrdil, že komiks byl nakreslen celý, ale k pokračování už nikdy nedošlo. Až po třech letech se objevil náznak, jak asi měly příhody party z Bratrstva vypadat. Na dvojstránce Pionýrské stezky vyšly senzační vzpomínky hlídače z parku, jak to vypadalo na území Prahy s názvem PRAHA V DOBĚ KAMENNÉ, vyprávěné hlídačem partě Bratrstva.

 

VLADIMÍR RENČÍN a víno:

Populární král kresleného humoru má i své víno. V roce 1993 Znovín Znojmo, a.s. se sídlem v Šatově, vyrobila známkové révové vino nasládlé chuti, s typickým pojmenováním DLABÁČKOVO BÍLÉ. Láhev byla opatřena nezaměnitelnou etiketou. A v roce 2006 pojmenoval neuburský kabinet CHATEAU RENČÍN ing. Jaroslav Haluza. Byl to jeden z dárků k mistrovým pětašedesátinám. Víno si dá s chutí, ale neznamená to, že je častým hostem ve sklípku, jak to asi vypadá z jeho kreseb, ba právě naopak. Kresby s tématikou vinných sklepů se mu zdály být přitažlivější, když na nich budou sudy. Ale kreslil je špatně. Dlouho nevěděl, jak je ta zátka, jak to funguje a kreslil vepředu na sudech pípy. Až v dospělosti viděl, jak takový sklípek vypadá a jak to vše funguje. A hned bylo na kresbách co opravovat. A jaký je Renčínův názor na kvalitu vína? "Ochutnal jsem mnohá vína, dobrá i špatná. Někdy se mi zdá, že nás někteří soukromí vinaři trochu podceňují a neposílají nám příliš příjemné vinařské pozdravy. Dávám spíše přednost zavedené značce, těm kdož mají mnohaleté zkušenosti. Proto jsem vymyslel se Znovínem kdysi Dlabáčkovo bílé."

 

VLADIMÍR RENČÍN a jeho kresby na vinných etiketách:

p0001.jpg

img_8548.jpg

009--2-.jpg

010--2-.jpg

p0001.jpg

p0001.jpg

p0001.jpg

img_1419.jpg

img_1416.jpg

img_1415.jpg

                                                  www.vinozmoravy.cz  

 

VLADIMÍR RENČÍN z ticha své pracovny do přírody:

K rybám původně žádný vztah neměl. Ryba byla pro něj jen slizká věc, o které akorát věděl, že obsahuje fosfor a jód. Byl to zřejmě herec Miroslav Zounar, který přišel s návrhem začít rybařit. Bylo to někdy koncem šedesátých let. Aby měl rozhled, po absolovování povinného školení si sehnal všechnu dostupnou rybářskou literaturu. Ale stejně na začátku bylo jen přání rozhýbat tělo, které se celé dny kroutí nad stolem své pracovny. Nechodí si rybu vysedět, ale musí z chalupy vyrazit na živou, pstruhovou vodu. Pokud jde o ryby, o jejich velikost a počet, o kapitální úlovky, nikdy to v jeho životě žádná sláva nebyla. Ale jenom kvůli úlovkům se přece k vodě nechodí. Jednou, na konci osmdesátých let, stál uprostřed řeky. Muškařil. Lipani se nezvedali, sáhl proto do kapsy bundy, vytáhl si cigaretu, zapálil ji plynovým zapalovačem a zastrčil ho zpět do kapsy. Díval se na řeku a najednou zjistil, že pravá část jeho bundy hoří jasným plamenem. Zapalovač prostě nezhasl a v kapse hořel dál. Co jiného mohl udělat? Tak se položil do řeky. „Koupání“ je vůbec jeho oblíbenou „rybářskou“ činností. Stalo se mu, že po dva roky za sebou, co vyrazil na pstruhy, 16.dubna, hned první den po pěti minutách rybolovu se smekl a spadl do vody. Ležel v té ledové vodě a dumal, co bude dělat. Tak ve čvachtajících holínkách šel domů, převlékl se a znovu vyrazil na ryby. A jaký měl Renčín rybářský sen? Na začátku listopadu stál uprostřed řeky a lovil lipany. Počasí bylo tuze nevlídné. Sem tam mu lipan skočil po mušce, ale jinak žádná sláva. Najednou se ze zatažené oblohy začal snášet sníh, první vločky přicházející zimy. Dopadaly na vodní hladinu a vydráždily lipany. Zvedali se k hladině a všude kolem něho se objevovaly kroužky. Desítky, stovky, tisíce kroužků. Bylo to jako ve snu. Kam oko dohlédlo, samé kroužky. Inventura lipanů. Muškařil dál, muška dopadala na hladinu mezi vločky a už ji brali. Na každý hod lipan. Už ve vodě je zbavoval háčku a dával jim svobodu. Nechal si jen dva největší kusy. Trvalo to asi deset minut, kroužků ubývalo, lipany sníh přestal bavit a byl konec. Tak to byl jeho nezapomenutelný rybářský sen. A s rybařením se dostal do styku i profesionálně, to když ilustroval knihy Oty Pavla - MÁM RÁD TU ŘEKU a JAK JSEM POTKAL RYBY. Když Vladimír Renčín nebyl u vody, tak rád chodil do lesa jen tak se projít nebo nasbírat pár hub. A jak sbírat? To mohl odkoukat od otce, který byl vášnivý houbař, ale sbíral houby jinak než on. Tatínek si našel proutek a chodil třeba v dubině na pár metrech čtverečních pořád kolem dokola a tím proutkem šťáral v listí tak dlouho, až našel hříbek. To mladšího Renčína nikdy nebavilo. On potřeboval v lese chodit, aby viděl, jak to tam vypadá. Tatínek ušel za celé houbaření pár set metrů, kdežto on měl v nohách několik kilometrů. Jednou ho kamarád vzal na křemenáče a on jak je takový pohrk, tak vyrazil, prolítl ten jeho flek pěkně v tempu. A kamarád za ním volá, počkej, to nemá cenu, už jsi jich přešel sedm. Renčína moc netěší, když najde velké množství hub. Je rád, když má v koši co nejširší sortiment, anebo houbu, kterou už léta neviděl. Tuhle třeba našel kotrč kadeřavý, nebo natrefil na pečárku císařskou. A když našel korálovec bukový, to byla nádhera. Na podzim se vždy těší, že vyjde do hradeckých lesů u Třebechovic na stročka trubkovitého. Když k takovému trsu stročků přišel, tak se v něm rozlila taková zvláštní radostná nálada. Houby má rád, ale není gurmán. Hodně hub s manželkou nasušili, sem tam si udělali smaženici. Nejraději má houbové polívky. V tom se ovšem s manželkou v chuti liší - ona má ráda bílou polívku z hřibů, on raději ze směsí, třeba s nudlemi, tu zbožňuje. Houby nezavařují, dávají je syrové do mraznice.

p0001.jpg

 

 VLADIMÍR RENČÍN a kamarádi z osady Wampirs:

Trampská osada T.O.Wampirs v Havířově, založená v roce 1969, má za sebou bohatou historii. Má také mnoho kamarádů, a tak se v kronikách objevují i kresby „pánů Kreslířů“ Kerlese, Ryvoly, Saudka, Čermáka, Renčína a pod. Nejde o žádné výstřižky, ale o kresby věnované přímo osadě Wampirs, namalované na ručním papíře.

rencin---wampirs.jpg

 

VLADIMÍR RENČÍN a exlibris a novoročenky:

Nedílnou součástí jeho tvorby, jsou příležitostné kresby exlibris a novoročenek. Co to znamená exlibris? Slovo exlibris pochází z latiny a znamená „z knih“. Původně bylo nazýváno i knižní značka. Jedná se o malý ozdobný lístek, který většinou obsahuje název exlibris, nebo ex libris. Dále jméno či monogram objednavatele, a pak nějaký výtvarný motiv. Exlibris se nalepuje na vnitřní stranu knižní desky, aby zde připomínalo jejich majitele. Například v polovině 70. let nakreslil exlibris pro syny MUDr. Šteinera. A novoročenky? Pojmenování novoročenek je odvozeno z francouzského slova „Pour Feliciter – pro štěstí“. Tvorbě PF se věnoval mimochodem, což ovšem neznamená, že jich realizoval málo. Jako vlastní PF většinou užívá zinkografické nebo barevné autotypické tisky s přípiskem. Občas vyhověl přání institucí, nebo vzácněji i přátelům. Vedle toho nakreslil řadu promočních i svatebních oznámení. Například, když se ženil jeho kamarád Dlabáček, nakreslil mu svatební oznámení s postavou “svého” Dlabáčka a švarné ženušky se slovy: ...napříště budeme chodit na houby pod společným jménem Dlabáčkovi.

 

VLADIMÍR RENČÍN, čemu se rád zasměje:

Vtip si sice vymyslí, ale on není člověk, který by se mu byť jen pousmál. Takže svým kresbám určitě ne. Někdy se o něm hovoří jako o morousovi, ale on se rád zasměje. Má rád veselé a směšné věci. Pravda je, že si vybírá a máloco ho uspokojí. Ale o to je vděčnější, když se někomu podaří brnknout na jeho strunu. Konkrétně? Před nějakou dobou mu kamarád vyprávěl historku, která se stala nějakému hajnému, který pravidelně docházel do hospod buď na horním nebo dolním konci svého revíru. Chodil s ním také jeho jezevčík. Jednou se oba nějak zamysleli, takže hajný do hospody došel bez psa. Spokojeně pil pivo, když v tom zazvonil telefon. Z konkurenční hospody volali, že ten jezevčík došel tam. Hajný zareagoval báječně, řekl – dejte mi ho k telefonu. Oni mu ho dali, hajný psa pokáral, ten rozrazil dveře a utíkal do správné hospody. Tak tomu se Renčín rád zasmál.

rencin-vladimir-article.jpg

 
VLADIMÍR RENČÍN přispíval do novin a časopisů:

Zemědělské noviny, Dikobraz, Mladý svět, Vlasta, Reflex, Ohníček, Podvobraz, Práce, Právní rádce, Právo, Regenerace, Rudé právo, Sedmička pionýrů, Svět v obrazech, Impuls, Student, Škrt, Úspěch, Hradecká Pochodeň, Živa, Pionýrská stezka,100+1 zahraniční zajímavost, Domov, Kulturní měsíčník, Krkonoše, Lidové noviny, Melodie, Mladá fronta, Mladá fronta Dnes, Nový Dikobraz, Playboy, Technický magazín, Univerzitní noviny, Vesmír, Věda a život, Vědeckotechnický magazín, Roháč, Reader's Digest. Pracoval i pro řadu zahraničních periodik, například:Bild der Wissenschaft (Německo), Die Zeit (Německo), GEO (Německo), IG Metall (Německo),New Scientist (Anglie), Time (USA), The Bulletin of the atomic Scientists (USA), Le Figaro (Francie).

 
 

VLADIMÍR RENČÍN a jeho planetka:

Astronomové M. Tichý a Z. Moravec (hvězdárna Kleť), jsou objevitelé planetky, která dnes nese jméno RENČÍN. Byla objevena 12. prosince 1996. Základní označení planetky je 1996XU18. A proč tento název? Protože se jim humor pana Renčína líbí.

 

VLADIMÍR RENČÍN a časopis Playboy:

Začátkem sedmdesátých let se na něho obrátili z německé redakce, jestli by se nechtěl stát jejich spolupracovníkem. Zabalil asi patnáct kreseb a přidal dopis, že se patrně mýlí, protože co dělá, se do Playboye moc nehodí. Dali mu za pravdu, ale jednu kresbu otiskli. Pro potřebu časopisu však změnili text a tím jej urazili. Nicméně se měl čím chlubit - český kreslíř v Playboyi byla tenkrát rarita. 20 OTÁZEK: VLADIMÍR RENČÍN, tak se jmenuje jeho rozhovor pro Playboy v roce 2000.

 

VLADIMÍR RENČÍN a jeho výstavy:

S výstavami svých kreseb jednu dobu doslova křižoval republiku. Neuměl říci ne, i když většinou musel kresby přivézt, přijet na vernisáž a někdy i na autogramiádu. Stálo ho to spoustu času a energie. A po několika výstavách aby ušmudlané kresby zahodil a nakreslil je znovu. V roce 1996 v brněnském muzeu poděkoval návštěvníkům, že přišli, a dodal, že je to jeho poslední výstava. Dřív (před rokem 1989) byly výstavy vlastně jedinou možností, jak lidi rychle seznámit s celou kolekcí kreseb. Vydat knížku bylo na několik let. U Letů a pádů (1986) jenom získání souhlasu všech zodpovědných činitelů, že kresby jsou nezávadné, trvalo dva až tři roky. A při výběru se musel přizpůsobovat a upravovat. Dnes kniha vyjde za pár měsíců, takže není důvod pořádat výstavy. Vydržel to asi rok, ale pak zjistil, že mu chybí kontakt. A tak vystavuje dál - v rozumnější míře.

 

VLADIMÍR RENČÍN a jeho cyklus Ze života hmyzu:

"Ten nápad s hmyzem původní není. Chtěl jsem to zkusit. Kamarád byl entomolog a byl jsem s ním několikrát na výpravě za tesaříky, svižníky na jižní Moravě i na Vihorlatu. Ale už samotný název napovídá, že jde především o ten čapkovský model lidského chování."

 

VLADIMÍR RENČÍN a Dlabáček na celý život:

"Musím se soustředit na to, co dělám, věnovat se tomu celý život, abych dosáhl nějaké úrovně. A ne pořád měnit svoje styly. Kdybych začal kreslit jinak, už bych to nebyl já. Nemůžu najednou skácet to, na čem pracuji několik let. Je to moje vizitka. Lidé vidí mou kresbu a hned řeknou - to je Renčín. Už kvůli tomu se nemůžu pustit do něčeho jiného. A navíc si myslím, že se nedá srovnat, jak jsem svou postavičku kreslil před třiceti lety a jak ji kreslím dnes. Na její výtvarné podobě pořád pracuji. Ale o dokonalost se nesnažím. Ostatně kde jsem já s kresbou a kde dokonalost. Vím jen, forma předchází pád."

rencin---dlabacek.jpg

 

 

 

.